Praha, 03/08/1990


Pred 30 rokmi sa The Cure po prvýkrát objavili v Prahe a údajne vďaka obyčajnému listku, ktorý na adresu The Cure zaslali študenti, fanúšikovia kapely. Či už to bola pravda alebo nie, koncert sa stal legendárnym. A k nim už dnes patria aj niektoré recenzie ...


The Sugarcubes, The Cure, The Rolling Stones. Návrat kulturní Evropy do Československa. Zběsilé stíhaní historie světové pop-music v neobyčejně šťastném způsobu pražského léta. Konfrontační důkazy. Odpovědi na otázky: Živoucí zkameněliny minulých desetiletí jako fosilní paliva rockových elektráren devadesátých let? Nebo?

The Cure, Joy Division / New Order, U2 ... Také z někdejší postpunkové avantgardy přežívá už jen pár elitních ostrovních kapel. Uvedenou trojici spojuje téměř současný start kolem roku 1976. Názvy, časová souslednost i obsah prvních alb svádějí k porovnání rané tvorby The Cure a U2: téměř detská nevinost a čistota dýchá z průzračně svěžích debutů Three Imaginary Boys / Boys Don´t Cry (1979), resp. Boy (1980); otázkami víry těžkne "podzimní" hudba na deskách Faith, resp. October (obě 1981). Tam ale i vykonstruovaná podobnost končí. Zatímco irská čtveřice se nadále věnuje mesiášskému prosvětlování temnot, Robert Smith se v neustále obměňovaných sestavách The Cure specializuje na uměleckou pitvu najčernějších depresí. Už před patologicky morbidním albovým monumentem Pornography (1982) bylo zřejmé, že existenciální muka protagonisty přibližují anglickou kapelu, původem z městečka Crawley v hrabství Sussex, k manchesterským pokračovatelům Joy Division. Jejich hudba to "odnesla" tříakordovým krasosmutněním, originálně spojujícím přízračnou potemnělost s tanečním popem.
Jak daleko mají dnešní The Cure k oběma souputníkům, naznačil Smith v několika loňských interview. Jeho výrok, "U2 se mi nikdy nelíbili," nepřekvapil. Šukujícím potvrzením spřízněnosti s New Order je ale nedávná slovní přestřelka obou kapel na stránkách tisku, v níž se obviňují ze vzájemného vykrádání hudebních nápadů.

3.srpna možná The Cure v Praze zahájili další koncertní konfrontaci. Leccos totiž nasvědčuje, že tu hráli jako první, ale ne jako poslední z hvězdného tria osmdesátých let ...
Je 18:45 a zpoza holešovického železničného mostu vybíhají nádenícke křápy velikosti dětských rakví. Teprve za okamžik se ukazuje, že je do nich obut miniaturní, asi dvanáctiletý anarchista s velkým áčkem na triku. Se sveřepým výrazem si razí cestu proti lidskému proudu, v némž má nad bažinatou žlutí a dalšími barvami letošního léta mírně navrch černá domobrana procuristů. Za čtvrt hodiny vybuchne Sportovní hala nadšením. Začíná zkouška tepelné roztažnosti těl a stálosti šminek.
Cure v Praze hrají bez předkapely. S minimálním zpožděním a sympaticky neokázale vstupuje do lehkého kouřma na pódiu Robert Smith se čtyřmi spoluhráči. Kromě šéfa nikdo nepamatuje původní sestavu, baskytarista Simon Gallup hrál až na druhém LP skupiny. V hledišti jekot dobrých dvanácti tisíc hrdel i stvrzujíci hubičky slzících milenců, kteří se dožili. Znám to už z koncertu Depeche Mode. Znovu žasnu. Přestože Cure začínají písničkami pro pamětníky - Shake Dog Shake z nepříliš vyvedeného alba The Top (1984) a A Strange Day z pankýšsky minimalistické Pornografie, náctiletí v publiku se chytají do prvního tónu předehry a do poslední slabiky so Smithem přezpívají texty všech skladeb. K současnosti nás posunují A Night Like This z LP Head On The Door (1985) a Catch (Kiss Me... 1987). Blok písniček z alba Disintegration (1989) začíná milostnou Pictures Of You. Naléhavý smutek ohýbá zpěvákův hlas za práh bolesti i intonační čístoty. Rozsáhlé zvukové plochy znějí zahuhlaně, barvy jednotlivých nástrojú mají jěště temnější odstíny. The Cure sa prí mají poslouchat z desek, v naprosté tmě, o samotě a s provazem na krku. Pod střechou nabité a neozvučitelné haly dojdete ke stejnému závěru mnohem dřív. Ať už je zvuk dole na ploše jakýkoli, fanoušci udělají prskavkovou veselici i ze slavného pavoučího hororu Lullaby, kterému tolik pomohlo video. Na koncertu ho vkusně supluje zadní projekce kaleidoskopických obrazců a světla převážne v barvách cureovských líčidel i klipů - modré a červené. V písničce The Same Deep Water As You ale Smith tone v přívalech zeleného "deště", zatímco umdlévajíci prví řady publika osvěžuje skutečná voda z kýblů ...

Odvazová Charlotte Sometimes (1981) je předělem, za nímž se střídajú hity z dřevních dob skupiny - Play For Today (1980), The Walk (1983), Primary (1981), A Forest (1980) - s novějšími skladbami. Dvojalbum Kiss Me ... je překvapivě zastoupeno jen tituly The Perfect Girl a Just Like Heaven. Potvrzuje se, že Cure nejsou žádní improvizátoři, aranžmá se v maximální míře drží vinylové předlohy. Lehkou hrozbu ospalé nudy plaší hendrixovské riffy kytar a údesné bicí Borise Williamse, téměř statickou produkci občas naruší Smithův taneček. Oficiálních devadesát minut naplňuje titulní písnička posledního alba. Šílejícimu publiku je to samozřejmě málo.

Na loňské šňůře Prayer Tour hráli The Cure běžně tři hodiny, letos v červnu v Glastonbury dvě s půlhodinovým přídavkem. Trojí nastavení ale maže pražský "dluh", zaokrouhluje počet skladeb na třicítku a usmiřuje i najskalnější příznivce. Po rozverné tancovačkové trojici Close To Me, Let´s Go To Bed a Why Can´t I Be You se Smith nebojí jít dál do minulosti v ponuře sebezpytných písničkách La Ment a Faith. Ty vůbec nejstarší - Boys Don´t Cry, 10:15 Saturday Night a Killing An Arab z konce sedmdesátých let - však nechádva až na samotný závěr.

Po další hodině vychádzí Mr. Cure z šatny. Tarantule na hlavě ještě drží, rtěnka taky, ale kulatící se tvář prozrazuje, že po třicítce to bude s udržováním slavné image stále těžší. Na několika metrech, ktoré ho dělí od dvířek autobusu, Smith ochotně uděluje autogramy, usmíva se do objektivů a snaží se odpovědet aspoň na pár dotazů. "Pražský koncert zařídili zdejší studenti. Po revoluci nám napsali, jak je možný, že Cure ještě nehráli v Československu. Loni jsem byli v Budapešti, ale jet k vám - to bylo tehdy naprosto nepředstavitelný."

Spískal-li koncert The Cure jediný dopis, pak musím skončiť vzkazem do Dublinu: NOTHING COMPARES TO U2!

zdroj: Petr Nosálek, Rock&Pop, 15/09/1990



thinking of the days that are no more

©2001-19 monghi