"the cure"


Séria recenzií aktuálneho albumu, ktoré sa objavili v slovenských a českých médiach.


The Cure jsou stále ještě naživu

Před čtyřmi lety, když vyšlo doposud poslední album The Cure - Bloodflowers, leader Robert Smith, jak už bývá jeho dobrým zvykem všude prohlašoval, že se jedná o jejich poslední. Rok poté navíc teorii o konci legendární skupiny potvrdil i vydáním výběru největších hitů skupiny, kde se nostalgicky ohlížel za 25-letou jízdou The Cure hudebním průmyslem. Jelikož se ale Smith podobnými hláškami o konci ohání už minimálně 10 let, nikoho nejspíš nepřekvapí aktuální vydání nového alba The Cure, s vysoce kreativním a až působivě nápaditým názvem - The Cure.
Již dlouho před vydáním se Robert Smith chvástal tím, jak neskutečně tvrdě bude nové album znít a že se bude jednat jednoznačně o nejtvrdší počin v historii The Cure. Aby neponechal nic náhodě, najal si na post producenta Rosse Robinsona. Producenta, který stojí za pochybnými projekty jako Limp Bizkit, Korn, Deftones nebo Slipknot. Robinson sice dokáže nahrávkám dodat potřebnou tvrdost a syrovost, nicméně jejich celková hudební kvalita většinou není příliš přesvědčivá. Proto si jeho najmutí a posléze celý proces Smithových hlášek nelze vysvětlit jinak, než jako využití popularity Robinsona včetně projektů na kterých pracoval a zoufalou snahu o oslovení mladších generací. Finální výsledek ale naštěstí není až tak tragický, jak by se mohlo některým fanouškům The Cure zdát.
Pvní věc, které si na albu zaručeně všimnete je jeho obal. Aby si Smith ušetřil práci s hledáním pofesionálního grafika, případně vymýšlením složitých grafických designů, svěřil vše do rukou svého několikaletého synovce. Celý grafický koncept je pojat nekompromisně infantilním stylem a v podstatě se jedná o něco co připomíná sešit cca tříletého dítěte, do kterého si čmárá své abstraktní veledíla předškolními pastelkami. Pro Cure podobné dětinské zvrhlosti ale nejsou nijak výjimečné, což dokazují například jejich podobně pojaté videoklipy.
První co po spuštění alba uslyšíte, je Smithovo klidné a opakované konstatování "I can't find myself" za doprovodu poklidného vybrnkávání na kytaru. Tato relativní klidnost se začne pomalu vytrácet a skladba trefně pojmenovaná Lost začne nabírat na intenzitě. Zhruba v polovině se celá kompozice ještě více zvrhne a Smith začne, pro něj nepříliš typicky, téměř křičet. Po majestátním rozjezdu, kdy očekáváte triumfální závěr, se ovšem skladba nepochopitelně zasekne a skončí suchým konstatováním "I got lost in someone else". I přes očividnou nedodělanost se ale jedná o působivý úvod a podle mě i o nejlepší skladbu celého alba.
Následující Labyrinth, který je znatelně ovlivněn melodiemi středního východu pokračuje ve velmi svižném tempu a dodává vám tak pocit iluze, jak úžasné a kvalitní album máte před sebou. Smith zde navíc použije sice lehce otřepaný, ale stále působivý lyrický trik, který už použil například na titulní skladbě výborného alba Bloodflowers. Jedná se o vylíčení idylické reality v první půli songu a její následné kompletní vynegování a zavržení v půli druhé.
Po prvních dvou výborných skladbách představuje třetí song Before 3 obrovský propad kvalitou směrem dolů. Podprůměrnou a nezajímavou hudbu zde doplňují otřepané až trapné texty a Smith očividně v některých částech vůbec nezvládá ani vokálně. Naštěstí hned poté přijde relativní záchrana v podobě pilotního singlu The End Of The World.
Jakkoliv komerčně a klišovitě tato skladba může působit, nedá se jí upřít neskutečně návyková melodie. Je to song naprosto stvořen pro média a pokud se rozhlédnete po internetu, tak by jste jen těžko hledali hudební site neposkytující tento song případně jeho velmi povedené video.
Další skladba Anniversary hudebně až podezřele připomíná masterpiece The Noose z posledního alba Thirteenth Step od Perfect Circle. Vzhledem ke Smithově velmi značné oblibě této formace se nejspíš nejedná o podobnost náhodnou. Anniversary sice nedosahuje takových kvalit jako výše zmíněný kousek, ale přesto se jedná o jednu z nejlepších na albu.
Na šestce Us or Them je více než jasně slyšet vliv producenta Rosse Robinsona. Agresivita obsažená nejen v hudbě, ale především i v textech, je zde na poměry The Cure servírována v nadměrných dávkách. Jedná se o nejtvrdší skladbu nejen na tomto albu, ale i v celkovém měřítku by obstála velmi slušně. Fakt, že zní téměř identicky jako Watching Me Fall na Bloodflowers nemění nic na tom, že se jedná o poslední opravdu světlý bod tohoto alba.
Další song více než příznačně pojmenovaný Alt.End totiž ukončuje až na jednu výjimku velmi povedenou první polovinu alba a připravuje vás tak na závěrečnou část, kterou tvoří v lepším případě průměrné skladby. Následující tři songy bych se nebál hodit do jednoho pytle a označit jej jako podprůměrné ubohosti z dílny Roberta Smithe, který už rozhodně neoplývá kreativitou jako dříve.
To, co The Cure předvádějí v osmém songu (I Dont Know Whats Going) On je jednoznačný odpad a musel bych hodně zapátrat v paměti, abych si vzpomněl kdy naposledy složili takovou katastrofu. Taking Off se ubírá podobně komerčně klišovitým směrem jako první singl The End Of The World. Narozdíl od něj ale postrádá naprosto jakoukoliv melodii nebo cokoliv pozitivního a celkově vyznívá až neuvěřitelně vynuceně a trapně. Poslední z této tragické trilogie je skladba Never. Takhle vypadají The Cure když nutí samy sebe přitvrdit a přitom sami vědí, že to rozhodně není podoba, která by jim seděla. Nudná hudba je zde navíc doplněna o repetitivní a navíc velmi nepřesvědčivě odzpívané texty.
Celé album díkybohu zachraňuje desetiminutový opus The Promise, který je svou kvalitou o mnoho tříd výše než předchozí omyly. Díky své délce sice může působit lehce utahaně a nudně. Jedná se tak ale o potřebnou léčivou terapii, která byla po utrpení při poslechu minulých skladeb více než žádoucí.

Celkově se ale nejedná o vyloženě špatné album. Začátek je velmi slibný a skladby jako Lost, Labyrinth nebo Anniversary se zařadí mezi klenoty tvorby The Cure. Druhá část alba je ale natolik nepovedená, že mě nutí udělit albu relativně špatné celkové hodnocení. Předchozí Bloodflowers byli podstatně lepší a na kvalitu legendárních alb jako Disintegration nebo Pornography toto album ani nedohlédne. Robert Smith oproti svým zvykům prohlásil, že The Cure rozhodně není albem posledním, a tak nezbývá než doufat, že příští album se vyvaruje odpadních materiálů a získá Smithovi respekt, který poslední dobou neoddiskutovatelně ztrácí. Mimochodem album The Cure vyšlo v několika verzích, které se od sebe liší počtem a výběrem skladeb. Tradičně nejlepší řešení je objednat si album z Japonska, kde jsou hned tři songy navíc. Placka v sobě také skrývá přístup na některé tajné lokace na internetu.

Zdroj: ceskenoviny.cz, 23/07/2004
Autor: Hugo Valenta

Radšej byť inak než nebyť

The Cure: The Cure (Geffen 2004)
Po vyše 25-ročnej úspešnej kariére asi nemožno očakávať, že sa hudba nejakej tej zavedenej skupiny zmení. The Cure sú popri ich spolupútnikoch Depeche Mode asi tou "najkultovejšou" zo skupín osemdesiatych rokov. Čo v preklade znamená, že majú veľký počet fanúšikov, ktorí ich priam nekriticky zbožňujú.
Skupina sa však rozhodla, že na "staré kolená" vyskúša osloviť nielen svojich verných, ale aj nových fanúšikov. Pomôcť jej v tomto smere mala zmena vydavateľstva i producenta. Výsledok je - podľa očakávania - skôr rozpačitý. Skalní fanúšikovia môžu krútiť nosom, lebo už to nie sú tí starí dobrí The Cure z obdobia albumov Pornography či Disintegration. Tí mladší zasa majú svoje skupiny a votrieť sa im do priazne je veľmi ťažké. Napriek tomu, že sa The Cure snažili zo seba zotrieť náter zasnene gotickej výpravnej skupiny z minulého storočia. Líder skupiny Robert Smith spieva menej afektovane, hudobnícke kvarteto za jeho chrbtom hrá o poznanie drsnejšie, hardrockovejšie. Poznávacie znaky trblietavých gitár a hmlistých plôch klávesových nástrojov ustúpili. Snaha zostať značkou The Cure a pritom byť iným, novým súborom je priam hmatateľná.
Úvod albumu je neurotický, akoby ste počúvali nejakého nespratníka, ktorý mal kedysi rád The Cure, ale zároveň vyrastal s drsnou Nirvanou. Aj ďalšie skladby sú výrazne dramatickejšie, akoby skupina nikdy nehrala sentimentálne hity. Skupina nahrávala album systémom koncertu, pri ktorom sa opravujú len naozajstné chyby, zvyšok je živé hranie. Atmosféra takýchto nahrávok vie byť elektrizujúca. Nie je to inak ani v prípade nového albumu The Cure. Ale rozpačitý dojem zostáva. Možno by Robert Smith mohol konečne splniť často opakované sľuby, že je najvyšší čas ukončiť kariéru skupiny. Ako legenda by sa na popovom nebi vynímali lepšie.

Zdroj: Formát, 26/07/2004
Autor: Martin Kasarda

Pan Smith má hotovo. A co dál?

Britská skupina The Cure vydala své první album už před pětadvaceti lety. Psal se rok 1979, když skupina The Cure debutovala deskou Three Imaginary Boys. Následovala dráha, která zanechala v pop-music nepřehlédnutelnou stopu. Dneska je hlavní figuře The Cure, Robertu Smithovi, pětačtyřicet a kapela před pár týdny vydala novinku - eponymní album, tedy nazvané The Cure.
Jestliže se dá v souvislosti s albem The Cure hovořit o něčem novém, pak o tom, že skupina vyměnila vydavatelství. Firmu Fiction, u níž kromě prvního singlu vydala všechny další nahrávky, nyní vystřídala společnost Geffen Records. Album však dále stvrzuje trend patrný více než deset let: písně The Cure jsou okamžitě rozpoznatelné, což sice ukazuje na typický sound, ale také na stagnaci. Projděme historii téhle kapely, abychom se nakonec vrátili k její letošní desce.

Trilogie I - fascinující temnota
Debut Three Imaginary Boys dnes vyjevuje, kterak The Cure do sebe vstřebávali punk, ale i skupiny jako Joy Division. Moc se to však nevedlo; například coververze Hendrixovy skladby Foxy Lady zní velmi legračně. Přesto nelze pominout písně jako Killing An Arab (inspirovaná Camusovým románem Cizinec), Boys Don't Cry či Jumping Someone Else's Train z prvních singlů, které se však objevily pouze na "exportní" podobě debutu, nazvané Boys Don't Cry.
Na dalších třech albech - Seventeen Seconds (1980), Faith (1981) a Pornography (1982) - už Smith začal pevně třímat otěže. Ustálilo se složení kapely: Smith, Tolhurst, Gallup. První z alb obsahuje singl A Forest, dále písně jako Play For Today, In Your House a Kafkovou povídkou inspirovanou At Night, všechny tři mimochodem později skvěle provedené na živém albu Paris (1993). The Cure se v téhle fázi album od alba proměňují, přesto je to vývoj důvěryhodný, živený zevnitř, nikoli z lapání čehosi vnějšího. Na Seventeen Seconds se ještě mohlo zdát, že některé písně či spíše "zvukové spoje" mezi nimi slouží k dodání "tajemna". Objevily se názory, že takovouhle hudbu může dělat každý, kdo má syntezátor a povrchní znalost Kafky. Následující osmiskladbová deska Faith pochyby odstavila na slepou kolej.
Kupříkladu první tři písně (The Holy Hour, Primary a Other Voices) jsou ve znamení až hymnicky vyznívajících basových figur Simona Gallupa - zde se Cure v nápaditém používání baskytary jako sólového nástroje minimálně vyrovnávají Peteru Hookovi ze skupiny Joy Division a jejího následníka New Order. Finále alba obstarává agresivní (i textově) skladba Doubt, uhrančivě plíživé The Drowning Man a titulní Faith. Osm písní nabízí i Pornography. Silný úvod obstarává (márquezovská?) One Hundred Years, neklidem přetéká The Hanging Garden. I tady titulní skladba desku uzavírá. Za zmínku stojí v textech patrné pnutí mezi jednostrunností naladění (temnota) a bohatostí výrazových prostředků k tomu použitých. Po turné k albu Pornography se Cure rozpadají. Chce se říct - mohlo tomu být jinak? Do jakých dalších temnot mohli dojít?

Podivnosti
Robert Smith nejprve vyčkával. Hrál se skupinou Siouxsie And The Banshees. Následovaly syntipopové singly (například Let's Go To Bed, TheWalk a The Lovecats), které jako by vyrovnávaly extrém dosažený na Pornography extrémem druhým. Osm písní z těchto singlů, nahraných dvojicí Smith a Tolhurst, vychází roku 1983 na albu Japanese Whispers. Následující rok Cure v pozměněné, čtyřčlenné sestavě natáčejí album The Top. Dnes je poněkud zvukově zastaralé, ale jeho pestrost z něj činí možná nejpodivnější album v historii skupiny. Vedle rozpustilé The Caterpillar se v The EmptyWorld hlas a flétna vznášejí nad nemilosrdným vojenským virblem; vedle punkové Give Me It jsou tu "psychedelické" Piggy In The Mirror a salingerovské Bananafishbones. Smith ohledává, kudy dál. V orwellovském roce vychází The Cure ještě jeden titul - živá nahrávka nazvaná jednoduše Concert.

Trilogie II - chytrý a strhující pop
Zlom přichází v roce 1985 s albem The Head on The Door. Smith napsal všechny skladby sice sám, dokonce jako spoluautory výjimečně neuvedl další členy, ale nová pětičlenná sestava se v dalších letech ukáže jako nanejvýš potřebný doplněk Smithovy skladatelské potence. Kromě něj a Lola Tolhursta, který od bicích přesel ke klávesám, se do kapely vrátil basista Simon Gallup; ostatně i kytarista Porl Thompson kolem kapely kroužil od jejích počátků a podílel se již na nahrávce The Top. Jediným opravdu novým členem je tak bubeník Boris Williams. Teď jsou The Cure vyzrálí "popaři". Hned úvodní Inbetween Days je vynikající popovou skladbou s dobrým textem. Jako celek působí deska The Head on The Door skvěle. Nejinak je tomu v sedmaosmdesátém roce: stejná sestava vydává kolekci Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me. Obsahuje jak jemné popěvky (např. Catch), tak "hitovky" (Just Like Heaven) i naléhavě písně (kupř. All I Want) či téměř funkovou Hot Hot Hot!!! Rozpačitě vyznívá pouze poslední číslo alba - nabádavá Fight.
Titul Disintegration (1989) je složen především z pomalejších písní, doplněných singlovými Lullaby, Lovesong a Pictures Of You plus dvěma ostřejšími kusy - Fascination Street a Disintegration. Titulní písni více svědčí živé provedení, jak je to vidět na albu Entreat (1990).

Trilogie III - sdělení řídnou
Dezintegraci podléhají i samotní Cure. Jako kdyby každá etapa měla trvat právě jen tři řadová alba. Již na nahrávce Disintegration vypomáhal s klávesovými party Roger O'Donnell, neboť Lol Tolhurst se údajně propadal do alkoholické závislosti. Ani O'Donnell dlouho nevydržel, nastoupil Perry Bamonte. S ním kapela roku 1992 natočila album Wish, obsahující vedle hitu Friday I'm In Love několik skladeb podařených i vyloženě nepodařených (Wendy Time, Cut). Stávající sestava ještě odehraje koncerty zaznamenané na dvojalbu Show a albu Paris - potom kytarista Thompson a bubeníkWilliams odcházejí.
Na albu Wild Mood Swings (1996) se vrací Roger O'Donnell a přichází bubeník Jason Cooper. Najednou je jasně vidět, že není jedno, s kým Smith hraje. Předchozí živé nahrávky představily The Cure ve vrcholné koncertní formě a především výměna bubeníků má slyšitelné následky. Williamsovy nápadité a strojově se opakující figury jsou neodmyslitelnou a nanejvýš vhodnou součástí Smithových písní, zatímco Cooperovo "rockové" hraní je zaměnitelné. Nicméně sestava se opět stabilizuje. V roce 2000 vychází album Bloodflowers, a letos další. Trojice desek Wild Mood Swings, Bloodflowers a The Cure nic nového nepřináší, z jejich materiálu by se dalo složit jedno slušnější album.
Už je to pryč.Je sice sympatické, že Smithova parta nepanikaří, zůstává si věrná a nesnaží se chytat ze vzduchu nové trendy, avšak pomalu se stává epigonem sebe sama. Vrcholná alba zůstávají pozoruhodná dodnes, jenže o to vlastně jde: The Cure byli kapelou 80. let! V následující dekádě nastoupili na výsluní další sebestřední a talentovaní tvůrci - Billy Corgan ze Smashing Pumpkins, Islanďanka Björk, Thom Yorke z Radiohead či zpěvačka PJ Harvey. A 90. léta už jsou vlastně také pryč...

STÁLE SVŮJ.
Robertu Smithovi ani v pětačtyřiceti elán nechybí. Z posledních alb je však patrné, že náboj, kterým The Cure hýřili v 80. a 90. letech, se z jejich hudby vytrácí.

Zdroj: Mladá fronta DNES, 30/07/2004
Autor: Ondřej Horák

Co je vám, doktore?

Neveseli, truchlivi, ale ve formě. Nad tím hlasem by i kámen puknul. "Uplavala mu čepička?" otázala se choť, když Robert Smith slovy "Nemůžu se najít" načal dlouho očekávané album The Cure (uplavala mu čepička = rodinný terminus pro kruciální ztrátu).
Varování: jestli máte Cure rádi kvůli svižným hitovým popěvkům typu Inbetween Days či Love Cats, budete mít s deskou potíž. Je temná. I relativně projasněná singlovka The End Of The World je proti takové Friday I'm In Love cvičením na téma chandra a Taking Off, která by mohla plnit úlohu výše zmíněných, je co do účinku v porovnání s vrcholnými čísly alba (Lost, Never, Promise) docela zanedbatelná. Stíny a mlha, napadá mne, měli ji vydat na podzim, její účinek by se znásobil. Robert Smith je, jak jinak, hlavním hrdinou alba. Vášeň a nasazení v jeho hlase doceníme hned v úvodní Lost, kterou vygraduje už tím, jak odezpívá její závěr. Z devítiminutové Promise udělá mikrodrama. Pro pozorného, ale nikterak zapáleného pozorovatele díla Smithe a spol. je jejich aktuální kolekce satisfakcí za nevýraznou druhou půli devadesátých let. Pro příznivce ryzí potěšení a svědectví o dobitých baterkách jedné z nejdůležitějších kapel posledních dvaceti let.

Zdroj: Mladý svět , 03/08/2004
Autor: Radek Diestler

Další "úplně poslední lék" v podání Roberta Smithe je nečekaně tvrdý

Britská rocková formace The Cure vydává eponymní, v pořadí dvanácté studiové album. Navzdory četným předchozím prohlášením lídra Roberta Smithe, že už "opravdu končí". Slova kultovní se v populární hudbě nadužívá. The Cure jsou však jednou z mála kapel, pro které plnoprávně platí. Obec věrných, zasvěcených vyznavačů udržuje fenomén The Cure po léta v pozoru dvěma zvláštnostmi, ve světě zábavního průmyslu relativně vzácnými. Tou první je tendence přecitlivělého zpěváka, kytaristy a autora drtivé většiny repertoáru Roberta Smithe často rozpouštět kapelu a prohlašovat nová alba či turné za definitivně poslední. Tečkou za kariérou měl být i předchozí titul Bloodflowers z roku 2000.
Druhým výrazným rysem je snaha posunout každou novou nahrávkou zvuk i výraz kapely - a to i za cenu opuštění úspěšného modelu. Zní to možná paradoxně, ale přes toto kolotočářské vyhlašování poslední jízdy a nečekaných změn jejího směru The Cure nikdy neztratili u svého publika důvěryhodnost. Maximálním nasazením totiž Smith a spol. dokáží přesvědčit o poctivosti svých uměleckých pohnutek. Podařilo se jim to i na novince a absencí názvu jako by chtěli naznačit možnost nového začátku.
Neustálou snahu o hudební vývoj měl v případě aktuálního CD garantovat producent Ross Robinson, známý spíše spoluprací na tvrdých, agresívních nahrávkách kapel Korn, Limp Bizkit či At The Drive-In. "Chceme, aby náš zvuk byl tvrdší a dynamičtější než kdykoliv předtím," prohlásil Smith. Pod Robinsonovým vedením se The Cure samozřejmě nezměnili na módní nu-metalový spolek, na to jsou příliš osobití. Opravdu znějí hlučněji a valivěji, nicméně kontinuita zůstala zachována, minimálně díky nezaměnitelnému Smithovu projevu. Ostrý kytarový podklad leckde pomohl efektnímu a sugestivnímu vyznění skladeb, naštěstí však zcela nesetřel jemné nuance potemnělých, melancholických nápěvů. Pojítkem s předchozím obdobím jsou i sebezpytné Smithovy texty plné tísnivých vizí.
V diskografii kapely bude novinka přesto patřit spíše k titulům průměrným. Možná kvůli nedostatku nosných nápadů či jisté stereotypnosti ve výstavbě skladeb, možná by Smithovu autorskému rukopisu přece jen víc slušela dřívější delikátnost a intimita provedení. Však také závěrečná křehká smuténka Going Nowhere, kontrastující se zbytkem alba, působí jako skutečný vrchol. Za pozoruhodná dílka lze označit i chmurný hit The End Of The World, Smithem nezvykle silově podanou až křičenou píseň Us Or Then či naléhavou, k prahu bolesti gradovanou desetiminutovou kompozici ThePromise.

Pro vyznavače kultu The Cure bude nový kotouček tak jako tak nezbytností. Ostatní příznivce zřejmě rozdělí ochota či neochota akceptovat nezvyklou tvrdost a razanci.

Zdroj: Hospodářské noviny 09/08/2004
Autor: Tomáš S. Polívka

Pokiaľ máte záujem o recenziu Join The Dots, nájdete ju na Fifových stránkach, ktorému ďakujem za dodanie všetkých recenzií.



thinking of the days that are no more

©2001-19 monghi