Láska, bolest, vnitřní vichřice a kultovní statut


Recenzia nového albumu "the cure", ktorá sa objavila v českom denníku Právo.


BRITSKÁ SKUPINA THE CURE VYDÁVÁ PO ČTYŘECH LETECH NOVÉ ALBUM

Jeden z největších hudebních návratů letošního léta, je v celosvětovém měřítku zcela jistě vydání nového alba britské kultovní skupiny The Cure. Nazvala je stejně jako sebe samu, aby bylo na první pohled zřejmé, že proklamovaná cesta k vlastním kořenům je skutečností.

"Je to nejlepší deska, jakou jsme kdy udělali," hřímá zpěvák Robert Smith. "Kdo ji nebude mít rád, nemá rád ani The Cure." Což o to, skalní fanoušci ji rádi mít budou. Za osmadvacet let existence skupiny si koupili 27 miliónů jejích desek.

Každodenní hrůzy

Doba zaprášených zbraní The Cure je pryč. Zasněný romantismus, strnulá deprese, ukňučený hlas, rozcuchané vlasy a černé oblečení už nejsou v módě, ovšem kvalitní muzika ano. A je jedno, že se The Cure slyšitelně vrátili ke svým starším albům, že znatelně přitvrdili a že si hrají s náladami tak, aby se nevytratila autentičnost jejich jména."Jak to všechno začalo? Nebyl v tom žádný motiv. Snad jenom ten, že se mi nechtělo do práce," tvrdil zpěvák Smith o dětských krocích skupiny v roce 1976. Od té doby je jejím pilířem i poznávacím znamením. První singl pojmenovala Killing An Arab a jeho neúspěch jí "zajistil" i fakt, že byla osočena z rasismu. Nevzdala se ale a putovala k prvnímu albu Three Imaginary Boys (1979). Ani tehdy se nic nestalo a The Cure čekali na úspěch další tři roky, do vydání kolekce Pornography.
"Je o hrůzách, jimiž si musí obyčejný člověk ve svém každodenním životě projít. Vznikala dost chaoticky, na většinu práce si ani nepamatuju," řekl Smith.
Získali však dobrou pověst a dokázali ji opečovávat až do poloviny devadesátých let. Jejich fanoušci se na koncertech scházeli s podobnou vizáží, jakou měl Smith. Zažili jsme to ostatně i na třech zastaveních v Čechách. S novými alby ale přestali chvátat. Potvrdilo to sice kultovní statut, ovšem nikdo nedokázal zabránit dojmu, že se po nich slehává zem. Nyní je všechno jinak.
Čtyři roky po albu Bloodflowers vychází novinka The Cure. Všechny skladby pro ni Smith a spol. napsali během prosince loňského roku a rozdělit je lze do dvou kategorií. První je klasická, v níž se zpívá o touze po stálém domově a běhu času, druhá nová, lačnícípo akceptaci Smithovy osobnosti. Je mu pětačtyřicet.

Smutek i veselá píseň

K produkci novinky si pozval věhlasného Rosse Robinsona. Ten už nakopl do velkého světa kapely Korn, Limp Bizkit nebo Slipknot, a zdá se, že tak činí i s The Cure. Přinutil je nahrávat naživo, což je spíše undergroundový pracovní postup. Jenže Robinson ví, že to funguje. Ve studiu skladby nahrávala vždy celá skupina. "Nahrávali jsme k tomu i můj zpěv," doplnil Smith. "Bylo to jako koncert." Album je o lásce, utrpení, objevování sebe sama, hledání i radosti.
"Když poslouchám písničku Lost, na desce první, mám pocit, že přesně takhle by mělo znít naše další album," kuje pikle Smith. Není všechno ale jenom sychravé. K písničce Taking Off Smith řekl, že je to nejveselejší kousek, který nazpíval od vydání hitu Friday I'm In Love. "Není to přetvářka, ta písnička má opravdu takové poslání. Je o tom, jestli stojí zato udělat další krok."
Novinky nyní nabízejí na turné, ovšem zatím to nevypadá, že by se měli vypravit do Čech. Do 24. července budou hrát v Evropě, pak se přesunou do Spojených států a koncert nejbližší našim hranicím plánují na 23. září do polských Katovic. "Nejsem toho názoru, že The Cure kdysi patřili k populární hudbě. Vytvořili jsme si svůj vlastní svět. Někdy pracujeme za krásného slunečního dne, což ale neznamená, že v našem nitru neřádí vichřice. Skladby jsou velmi emocionální, jejich silné vnitřní pocity vedou k melancholii a jsou dokladem toho, jak jsem se v daném době cítil. Dodnes mám rád všechny naše temné písně," přiznal Smith.

autor: Jaroslav Spulák

za poskytnutý materál ďakujem Honzovi



thinking of the days that are no more

©2001-19 monghi