The Cure v Prahe - 12/04/2000


The Cure so svojím "rozlúčkovým" turné zastavili po tretíkrát, a vtedy možno naposledy, aj v Prahe. Aké boli očakávania a samotný koncert, to sa dočítate v štyroch recenziách spred štyroch rokov


The Cure se možná loučí

P r a h a - Pokud se skutečně naplní slova zpěváka Roberta Smithe, pak únorová deska Bloodflowers byla posledním albem jeho skupiny The Cure. A pak je také možné, že zítřejší koncert v pražské Sportovní hale, součást cureovského turné, bude jakýmsi rozloučením s depresivní melancholickou kapelou, která více než jiné hvězdy symbolizuje osmdesátá léta. Ovšem jak hovoří zkušenosti s umělci: nikdy neříkej nikdy, ani po dvaceti letech kariéry. Během ní kapela vydala třináct studiových alb a rozšířila svá teritoria o Japonsko, Austrálii a Spojené státy. Ovlivnila i několik generací domácích fanoušků, kteří si podle vzoru Roberta Smithe rozcuchali vlasy a na oči nanesli stíny. Ten i ve čtyřiceti zůstává jediným mužem, který o sobě může prohlásit, že je "pan Cure". Jeho depresivní, klaustrofobické a sebevražedné můry našly podobu v písních, z nichž Lullaby nebo Pictures Of You patřily ve své době k velkým světovým hitům. Staré časy The Cure pamatuje i baskytarista Simon Gallup, který přijede do Prahy společně s dalším kytaristou Perry Ramontem, hráčem na klávesy Rogerem O'Donnellem a bubeníkem Jasonem Cooperem. Kapela u nás nechystá žádné doprovodné akce a Smith se prý chce držet v ústraní. The Cure se rozjeli na současnou šňůru nazvanou The Drama Tour po vydání desky Bloodflowers, která se objevil na trhu 14. února, na sv. Valentina, svátek všech zamilovaných. Evropská část trasy již zahrnula španělská a německá města; v neděli kapela hrála v Mnichově, k nám přijede rovnou z Vídně. Ohlasy na koncerty byly příznivé. Španělský recenzent si pochvaloval, že madridské vystoupení se protáhlo na tři hodiny. Osou koncertů jsou skladby z nové desky Bloodflowers, kterou kapela přehraje skoro celou. Kromě starších písní The Kiss, Inbetween Days nebo Pictures Of You má v zásobě tři vlny přídavků včetně skladby Disintegration. Robert Smith se patrně i na koncertech drží svého plánu, podle něhož jsou desky Pornography, Disintegration a Bloodflowers součástí jakési trilogie. Z Prahy zamíří The Cure do polské Lodže, pak je čeká Paříž a Londýn, kde si zamluvili stadion Wembley. Květen a červen stráví skupina ve Spojených státech, dva menší koncerty v Los Angeles jsou už vyprodané.

zdroj: MF Dnes, 11/04/2000
autor: (vla)


Cure se ubránili sobě samým

Takřka na tři hodiny uhranula britská kapela The Cure pražskou sportovní halu, respektive její výseč, lemovanou dole pódiem a po stranách až k vrškům tribun tmavými závěsy. Bylo to stylové prostředí, v němž zastřená náladová muzika vynikla i se světly, tu rudými jak krev, jindy jasně žlutými nebo sytě purpurovými. Ve srovnání s předchozími dvěma koncerty The Cure však ve středu přišlo méně lidí. Určitě však nelitovali, soudě podle vstřícné atmosféry v hale a tří sad přídavků, které z kapely "vymámili". Publikum přeneslo přes srdce i to, že zaslechlo minimum hitů The Cure: žádné Friday I'm In Love, Pictures Of You, Close To Me nebo Lullaby. Jako kdyby Rolling Stones vynechali (I Can't Get No) Satisfaction, Sympathy For The Devil nebo Honky Tonk Woman. The Cure vsadili na gotickou atmosféru své muziky, která stylově prostupuje takřka všechny skladby a již modelovali střídáním pomalých, naříkavých písní s rockovějšími kusy, jako byla třeba píseň Shake Dog Shake z roku 1984. I když The Cure spouštěli sondy do hluboké minulosti, třeba až ke skladbám The Snakepit (1987) nebo M (1980), drželi se převážně tvorby z devadesátých let. Vůdce, čtyřicátník Robert Smith, věřil své nové tvorbě natolik, že hlavní koncertní blok otevřel i uzavřel pokaždé dvěma písněmi z letošního alba Bloodflowers, které kapela přehrála skoro celé. A nové skladby skutečně obstály vedle kusů z výtečných desek Disintegration (1989) nebo Wish (1992), z nichž skupina často citovala. Postavit koncert na novějším repertoáru, to byla od čtyřiadvacetileté kapely docela sympatická frajeřina, která nevyzněla naprázdno. Vystoupení mělo vyváženou dramaturgii, cureovsky mlžnou atmosféru a podmanivé valivé tempo. Projekce, například tónované snímky z války k písni 100 Years nebo záběry planoucího ohně, provázející skladbu 39, velmi přiblížily Smithovy paranoidní písňové sny. The Cure sahali po budoucnosti, ale zůstalo jen u snahy. Kapela je ukotvena v osmdesátých letech a v následující dekádě svůj styl spíše mírně prosvětlila a zvukově obohatila. The Cure naštěstí nezpanikařili z techniky, po které se vrhá stále více skupin jako po spáse. Obešli se bez nekonečných šňůr tanečních rytmů nebo hostujících diskžokejů. To však nic nezměnilo na skutečnosti, že The Cure jsou uzavřenou kapitolou hudební historie, ale stále ještě se dokážou bránit úplnému vyprázdnění. Hráli skvěle pro publikum, většinou mladé lidi, jimž zněli asi jako výtečné aktivní retro. Pokud The Cure myslí rozchod vážně, stane se tak v pravý čas, v plné síle a při jasném vědomí. Nic už nebrání tomu, aby se stali legendou.

zdroj: MF Dnes, 13/04/2000
autor: Vladimír Vlasák


The Cure rozprostřeli závoj melancholie

P r a h a - Britští The Cure, jeden z nejzachmuřenějších souborů rockové historie, včera v Praze odehráli své čtvrté tuzemské vystoupení. Na Sportovní halu - respektive na její zcela zaplněnou podélnou polovinu, kde se koncert odehrával - znovu padla atmosféra temných snů šéfa kapely Roberta Smithe. Naříkavý hlas nynějšího čtyřicátníka neztratil nic ze své naléhavosti. Skupina se před čtyřmi lety na témže místě pokoušela o pastelový zvuk; tentokrát se s novým albem Bloodflowers vrátila spíše k jistotám kytarového zvuku. Robert Smith přišel lehce nalíčen s mírně rozcuchanou hlavou. Koncert otevřel písní Out Of This World z nové desky; z ní byla i další, ještě delší skladba Watching Me Fall, jež působila jako chmurný gotický monolit, ze kterého se ozývala Smithova samotářská zpověď. Právě z alba Bloodflowers, zamýšleného jako pokračování desky Disintegration, kapela často citovala a to dávalo koncertu sevřenější stylový tvar. Tmu často prořezávala barevná světla, zamlženou atmosféru dohušťoval monotónní souzvuk kytar, protahovaný až k jakémusi slastnému uvolnění, do kterého vstupovaly mezihry kláves, melodická strunná sóla nebo zvukové šumy. Publikum si tu smutnou cureovskou mši užívalo: vlnilo se do rytmu nebo tančilo - to podle rychlosti písní - a čekalo na hity, kterých bylo ovšem méně než na předchozích koncertech. The Cure vystoupili v Praze poprvé v srpnu 1990, kdy už měli za sebou nejlepší alba včetně titulu Head On The Door. Další návštěva proběhla o šest let později, kdy The Cure vydali rozpačitě přijaté album Wild Mood Swings, nicméně dvouapůlhodinový koncert proběhl k naprosté spokojenosti publika. Na třetí vystoupení, předloni v srpnu, si The Cure zajeli do Brna na festival Sun. Fanoušci dostali jakési cureovské opáčko, ze kterého ovšem byla podle některých ohlasů až příliš cítit velká nostalgie po staré zlaté éře.

zdroj: MF Dnes, 13/04/2000
autor: (vla)


The Cure naposledy v Praze

Stísněné stavy duše, melancholické nálady i roztržité vazbení kytar jsou trumfy, kterých The Cure využívají již hezkých pár let. Důkazem toho, že jejich osobitý styl inflaci nepodléhá, je i poslední album The Bloodflowers. To je zatím podle oficiálních informací posledním, které The Cure ve své kariéře udělají. Jejich středeční koncert v pražské Paegas aréně (dříve Sportovní hale) je tedy nejspíše také jejich historicky posledním živým vystoupením na území Čech, Moravy a Slezska. The Cure mají u nás velice širokou posluchačskou obec. Zatímco většina módních trendů 80. let se naší zemi vyhnula velkým obloukem, Depeche Mode a The Cure zasáhli naše zeměpisné šířky nebývalou silou. Písně jako Friday I Am In Love nebo Boys Don´t Cry se staly oblíbenými hity. I čerstvé album The Boodflowers, které jistě zčásti bude tvořit dramaturgii pražského koncertu, se u nás setkalo s vřelým přijetím. A ještě aby ne. Robert Smith, Simon Gallup, Perry Bamonte, Jason Cooper a Roger O´Donnell si dali opět záležet. Na bezmála hodinové desce pracovali skoro tři roky. Výsledkem je velmi vyvážené album, které skalního fanouška nadchne a řadového posluchače potěší. Obzvláště téměř dvanáctiminutová skladba Watching Me Fall je bohatá na přetvořené zvuky, které před ušima dělají kotrmelce i salta. Při jejím poslechu je možná člověku trochu líto, že The Cure se rozhodli v nejlepším přestat. Ale to, že vědí, kdy je čas odejít, je šlechtí. Zvlášť, když se denně setkáváme s tolika případy hudebníků, kteří si nic takového připustit nechtějí

zdroj: Kultura, 13/04/2000
autor: Matěj Špiroch

za poskytnutý materál ďakujem honzovi a fifovi



thinking of the days that are no more

©2001-19 monghi