The Cure v Brne - 23/08/1998


Treťou zastávkou The Cure na území Českej republiky sa stal nečakane 23. augusta brnenský Sun Festival. A že to bolo skutočne najlepšie vystúpenie v rámci Summer tour 1998 dokazuje aj nasledujúca reportáž


The Cure bylí hlavními hvězdami nevalně navštíveného festivalu Sun 98. Zbytek kapel rozhodně nepatřil mezi ty, kvůli kterým by se snad někdo přetrhl (Doors Revival, Laura a její tygři atd.), a tak naše výprava, stejně jako část návštěvníků, dorazila líné až se setměním, kdy se začalo pódium Velodromu připravovat na příchod anglické legendy.
Jakkoli 80. léta dávno skončila a valná část mladých, a nejen mladých, lidí považuje kytaru za poněkud mrtvý nástroj a jakkoli The Cure v tuto chvíli nemají na kontě nějaké superúspěšné nové album, lidi si je stejně najdou. A nemyslím jen hystericky ječící postavičky s černým přelivem a divnou chůzí, které jsou skalními fanoušky skupiny. The Cure měli vždycky co říci velice širokému okruhu publika a ty odhadem tři, čtyři tisíce lidí prostě doufaly, že mají dosud. Robert Smith s ostatními jim nádherně dokázali, že ty naděje nebyly marné.
Na tomto koncertě, který uzavíral malé letní turné o třinácti zastávkách, hráli hlavně starší skladby, a dle svého sympatického zvyku vybírali takové, jaké publikum nečeká. Na rozdíl od většiny ostatních skupin nesahají v případě hraní starých písniček po singlech; The Cure nikdy nebyli o hitech, ale o něčem hlubším a tak jeden nikdy neví, která skladba jej v příští minutě čeká. Tahle kapela má dost talentu na to, aby si mohla dovolit zahrát skoro cokoli, co kdy vydala, a přitom nesnížila napětí v lidech, kteří na koncert přišli.
A tak zatímco třeba na úplně prvním koncertě v Praze nehráli nic z alba Pornography z roku 1982, na druhém už ano, a teď v Brně také (dočkali jsme se One Hundred Years a prý bylo v plánu zahrát i Cold, ale na to nedošlo). One Hundred Years ale nebyla nejstarší skladba, kterou jsme si ten večer pod hvězdným moravským nebem (já vím, že zním pateticky, ale ono to bylo tak půvabné!) vychutnali: došlo i na úplně stařičké kousky (v jejich znamení se nesl celý závěr koncertu: Boys Don´t Cry, A Forest, 10:15 Saturday Night a obvyklá závěrečná Killing An Arab). Taky se vzpomínalo na polovinu 80. let (začínalo se skladbou Shake Dog Shake, jež je obvyklým, i když ne napevno stanoveným začátkem koncertů The Cure už čtrnáct let, a během večera došlo i na energickou Push, velmi hluboce temnou Sinking, nakopávající Inbetween Days a srdcervoucí Kyoto Song z alba The Head On The Door). Z podceněné skvělé desky Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me, z roku 1987, zazněla ta nejnepravděpodobnější skladba: pomalá, tklivá, až slzy do očí vhánějící If Only Tonight We Could Sleep, ale z tohoto LP byla slyšet i ujetá Like Cockatoos, zakončená basovou kakofonií rozjetého až agresivního Simona Gallupa, která vypadala, že skončí přetrháním strun a rozmlácením kytary, a nechyběla veselá, barevná, zamilované Just Like Heaven... Z Disintegration z roku 1989 zazněly Fascination Street (tak přesvědčivá! - a pak že vzdušné zámky nemá smysl stavět!), krásná smuténka Pictures Of You, strašidelná Lullaby, titulní skladba, Untitled a také píseň, která byla jedním z nejlepších momentů koncertu - povznášející, neproniknutelná Prayers For Rain. Z desky Wish, kterou mnoho lidí nemá rádo, protože ji považují za začátek konce The Cure, odezněly From The Edge Of The Deep Green Sea a Cut - a ukázalo se, že ti, kteří přisahají na staré The Cure a nenávidí nové, nemají pravdu, protože ty nové skladby (ani Wrong Number, loňská singlovka s hodné elektronickým zvukem) nijak nezapadly, jakkoli byla silná radost z toho, že člověk zas slyší nějaké to drip drip drip z 10:15 Saturday Night...
Atmosféra byla na to, že lidí přišlo nemnoho, velice slušná. Lidi si vyječeli opravdu hodné přídavků (The Cure nehráli sice tři hodiny, o kterých mluvili pořadatelé, ale stejně šlo o nejdelší koncert celého turné), kapela nebyla totálně odvázaná, ale několikrát dala najevo, že jí publikum není lhostejné. V tomto směru byla výrazná hlavně Robertova vycházka ke straně pódia, kdy po zhlédnutí situace (šílící fanoušci) začal dělat neuvěřitelné grimasy 'Co tu dělám? Proč tu jsem? Kde to jsem?' nebo jak to popsat. Každopádně dával najevo, že není obyčejný človíček z kanclu.
Prostě 'normální koncert The Cure' - normální v tom, jak byl nenormální. Pevně si stojí na svém: budeme věřit v romantiku, budeme si chránit svoje typické nedospělé vize a budeme si radostně hrát, co chceme, ať se to zdá komukoli jakékoli. Snad tahle odevzdanost vlastnímu předvědčení je to navíc, diky čemu jsou The Cure víc než jen kapelou, která kdysi vydala pár slušných desek.

Zdroj: Rock&Pop 10/1998
Autor: Jana Kománková

Playlist koncertu:
shake dog shake, fascination street, a strange day, push, one hundred years, kyoto song, just like heaven, sinking, pictures of you, lullaby, trust, wrong number, never enough, inbetween days, from the edge of the deep green sea, cut, disintegration
E1: untitled
E2: if only tonight we could sleep, like cockatoos, prayers for rain
E3: boys don't cry, a forest, 10.15 saturday night, killing an arab



thinking of the days that are no more

©2001-19 monghi