Bloodflowers vs. Rock&Pop 1998 - 2000


Vráťme sa o pár rokov späť do obdobia prvej zmienky o albume Bloodflowers a prejdime cez čas očakávania jeho vydania až k nie príliš pochvalnej recenzii od nemenovanej a nie príliš obľúbenej autorky magazínu Rock&Pop


The Cure pújdou znova do studia - Rock&Pop 06/1998

Anglické legendy The Cure se chystají začít pracovat na nové desce - mají už připraveno několik nových skladeb (první z nich vznikly už loni na podzim) a do nahrávaní se pustí v záři. Krom alba davají The Cure několik nových věcí i na kompilace - pro srpnovou desku For The Masses, jež je poctou Depeche Mode, nahrali coververzi World In My Eyes a na další soundtrack k X-Files, který vychází tento měsíc, přispěli skladbou More Than This (s naprosto typickým smutným textem). Byli též požádáni o příspěvek na soundtrack k filmu Orgazmo, což má být 'porno a la Spinal Tap', ale ještě se nerozhodli, zda se tohoto projeklu chtějí zúčastnit.
Během léta budou The Cure hrát na mnoha evropských festivalech: uvidí je mj. Stuttgart (17.7.). Kolín nad Rýnem (22.8.) a naše Brno, kde mají hrát 23. 8. na festivalu Sun - doufejme, že se publikum nebude těšit marně jako loni.
Ex-člen The Cure, Phil Thornalley, mimochodem složil už pred pěti lety skladbu Torn, se kterou nyní boduje Natalie Imbruglia v hitparádách a album, ze kterého skladba je, i produkoval; nyní spolupracuje se spěvačkou Liz Horsman.
Porl Thomoson, dalši bývalý člen kapely, jenž kdysi odešel za Pagem & Plantem, hraje ve skupine Quietly Tom, která má během letošního léta nahrávat desku a také vystoupit na několika festivalech Británií.
Několik referencí na The Cure se objevilo ve filmu oblíbeného britského režiséra Mikea Leigha 'Career Girls', kde se dávají dohromady dvě rozhádané osoby, bývalé fanynky The Cure. "Leigh mě pozval na promítání toho filmu - zažil jsem tak jedno z nejdivnějších odpolední svého života." řekl k tomu Robert Smith "V jednu chvíli je vidět plakát k singlu The 13th a jedna postava říká druhý 'Oni ješte vydávají desky?', a to se mi zdá nefér. Zazdálo se mi, že to posiluje oblíbený omyl, že jsme se za dvacet let nemohli změnit, když jsme pořád The Cure"

Valentýnský dárek od The Cure - Rock&Pop 11/1999

The Cure již mají pro všechny fanoušky nachystaný dárek na Valentína 2000: v tento den vyjde jejich nová deska Bloodflowers. Měla být púvodně venku už letos na jaře, ale slovy Roberta Smithe: "věci jako vždycky zabraly víc času, než se očekávalo". Kapela na desku vybírala ze sedmnácti písniček, natočených na demo na jaře loňského roku, natáčet se začalo na podzim. Konečná soupiska skladeb črtá devět položek.
Ďalší podrobnosti a ukázky z písniček se v brzké dobé objaví na jejich oficiální stránce, cureologúm dostatečné známe: www.thecure.com. V polovině ŕíjna kapela vystoupila v New Yorku na speciálním koncertě, který byl natáčen pro program televize VH 1, Hard Rock (!). Ten ovšem pobeží až příští jaro.

13 je nešťastné číslo - Rock&Pop 03/2000

Robertu Smithovi bylo 40. To by nebyla nijak zásadní informace, nebýt toho, že kolem jeho frustrace z definitívni ztráty mladí se točí celá no­vá, trináctá deska The Cure. A točí se zatraceně divně.
Především - je to depka ja­ko prase (pekné vypasené). Jistěže, smutné a depresívni byly písničky na všech albech Cure, ale takhle bezvý­chodné, v jednom tahu nám huslící Robertovu zpruzelost, to asi ne (netvrdím, že je to dobře nebo špatně). Velíce to umocňuje fakt, že na rozdíl od ostatnich desek, snad kromě Disintegration, se tu skoro nemění celková tvář písniček. Jinak řečeno, tohle je asi nejméně pestré album The Cure. Když vám někdo říká totéž (nebo spíš 'když vám opakuje' podobné veci) pomoci stále stejných prostředkú, je sdělení umocněno, ale zároveň je autor v nebezpečí, že jednotlivé častí jeho výplodu budou zaměnitelné a samy o sobě nevýrazné. Cure sice mají príliš talentu, zkušeností a koneckoncú i příliš členu na to, aby všechny písničky zněly na jedno brdo, ale tak docela bez­predmetná tahle obava není: sice se líší detaily produkce, ale ty písničky se opravdu jedna od druhé príliš neliší - rozhodně ne tak, jako písničky na minu­lých deskách tehle party. Výjimky sice stojí za to (Where The Birds Always Sing je moje favoritka - rozšafná, složitá, a přitom jednoduchá, emotívní), ale pořád tu něco chybí.
The Cure přece byli v tak skvělé formě, když hráli v Brně, a už v té době, po­kud tuším správne, vznikaly zárodky téhle desky. Kam se to podělo? Je toto jen nejaké horší období, po tolika desítkách let jejich existence nevyhnulelné, nebo jen znak toho, že doba je prostě taková, že Cure už nejsou relevantní? Chceme od nich, aby nějak reflektovali současné dění? A pokud nechceme, proč nemohou být aspoň výrazně invenční mimo tento proud? Zesláblo jejich kouzlo s tím, jak pominul - poněkud prodloužený - věk jejich klukovství? Vyčerpali jednou provždy svúj potenciál a kromě většího zastoupení akustické kytary už nepřinesou nikdy nic, čím by nás překvapili? Stali se definitivně padlou ikonou, která doopravdy zajímá jen pár preživších fans z minulých let a zbytek sveta ji zaregist­ruje, jen pokud má v médiích zrovna hodně tlačený nějaky singl či klip, přičemž nikoho z těch nových lidí už doopravdy nezaujmou?
Múžeme se na to ale dívat i z jiné strany. Treba - přes všechny výhrady ta­hle deska není nudná, nepúsobí jako zbytečný kus plastu. Skladby mají bežně sedm minut i víc, a přitom nejsou ani trošku rozplizlé. Robertovi to pořad zpívá ohromně a není směšný ani v poloze smutného chlapce, což je u čtyřicátníka podivu - a obdivuhodné. Opravdovost, uvěřitelnost sdělení, to, že ani po těch letech mu nevyschla studna jeho pábení, je dúvodem k zastavení a pochval­nému zamručeni, to minimálne.
Také je nutno si všimnout, jak jsou treba vychytané kytary a s jakou samozřejmostí se sinou, houpají a poplakávají. Kapela je sice upozaděna, ale to neznamená nic víc, než že to takhle chtěla (nebo to chtěl Robert - kdo ví, jak to u nich chodí?) - a v případe této desky je prostě dobře, že se tu nikdo nepředvádí a všechny ostatní nástroje jen dobarvují Robertovy stížnosti.
Co z loho plyne? The Cure jsou zase jiní a vlastně pořád stejní. Jakkoli tato věta púsobí dojmem banality, když to dotáhneme do dúsledkú, je její naplnení jednou z met, které asi dobrá kapela má. Netvrdím, že toto album je z toho dúvodu dúkazem vrcholné formy The Cure - na to je v porovnaní s minulými deskami skutečné slabší. Ale dúkazem toho, že jsou skvělí, je - i s vadami na kráse.
autor: Jana Kománková

za poskytnutý materiál ďakujem fifovi



thinking of the days that are no more

©2001-19 monghi